Vzpomínky na dvě tajná kněžská svěcení za dveřmi sousedovými.

Rozvěrně nactiutrhačné literární parodie, v nichž Michal Viewegh se svým pověstným nadhledem napodobuje styl jedenácti českých a deseti světových autorů.

Třicet čtyři básní jednoho z našich největších poválečných básníků mapuje desetileté tvůrčí období muže, který svoji osobitou poetiku nalezl již v šedesátých letech, kdy stál – stejně jako dnes! – na samé periferii hlavního básnického proudu. Tedy v místě, kde čas plyne pomaleji, dým slov dlouze prodlévá nad poli a mraky nad námi jsou mnohem, mnohem stálejší.

V Zapisovatelech otcovský lásky vypráví komerčně nejúspěšnější český spisovatel současnosti Michal Viewegh v podstatě banální historii jedné trochu neobyčejné rodiny. Příběh je podán formou zápisků jednotlivých členů rodiny, hlavním vypravěčem je chlapec se zapisovací obsesí. Zvláštní důraz je v rodinné historii kladen na vztah otců k dcerám.

K případné otázce, z jakých pochybných pohnutek jsem si zvolil právě téma sexu, bych nejprve rád uvedl několik stručných čísel (čísla nelžou): Podle Světové zdravotnické organizace myslí žena na sex v průměru třicetkrát denně, a to i v klimakteriu, muž, bez ohledu na věk, průměrně každých osm minut. Podle šetření českých sexuologů má český muž za svůj život v průměru dvanáct intimních partnerek, současná česká dívka stihne do svých devětadvaceti let vystřídat více než šest sexuálních partnerů. Nyní se snad už mohou odvážit říci, že jsem si téma sexu zvoli z pohnutek víceméně osobních.

Autobiografická prvotina Martiny Formanové, plná vtipných úvah a bryskních postřehů naznačuje, že nebudeme listovat stránkami milovaného deníčku smáčeného slzami lásky, vzdoru a nenávisti, ale že se nám představí osobnost, která s neobvyklým nadhledem, sebeironií a vtipem dokázala rekapitulovat své životní hledání, tápání, prohry i vítězství. Na jedné straně Martina marnivá, trochu povrchní, snící... o hvězdách. Na druhé straně Martina nejistá, zoufale hledající toho, kdo by jí v životě byl tou pravou oporou. Prostředím pražské bohémy proplula na palubě vlajkové lodi českého showbyznysu. S Karlem Gottem chodila snad ještě déle, než studovala FAMU. Schizofrenie tohoto způsobu života ji stála téměř všechny duševní síly. To si myslela tenkrát. Zač je toho loket, poznala až v Americe. I když ji dnes hvězdnější polovina pletichářského Hollywodu oslovuje důvěrně Martino, je mnohem klidnější. Aby ne. Ke hvězdám svého života už nemusí vzhlížet, je jimi obklopena většinu času…

Po generačním románu Vybíjená přichází nejpopulárnější tuzemský spisovatel s komorní psychologickou novelou, která podle jeho vlastních slov pojednává „hlavně o tom, jak obtížné je v Čechách napsat — a koneckonců i prožít — cituplný příběh“.
Lekce tvůrčího psaní je ovšem také sebevědomým autorským gestem: jakoby téměř z ničeho, navíc přímo před očima čtenáře vzniká příběh učitele tvůrčího psaní, v němž se proplétají osudy několika jeho studentů a především jedné „báječné náhradní matky“. Suverénní vypravěčství, pevně sevřená kompozice, smysl pro gradaci i tajemství či dovedné propojení jednotlivých motivů — i to jsou zdánlivě samozřejmé součásti tohoto prozaického „rychlokurzu psaní“.

Na konci roku 2004 se náš nejúspěšnější spisovatel rozhodl svérázně protestovat proti bulvárním praktikám - celoročním mediálním půstem. A namísto desítek rozhovorů, ve svých třiačtyřiceti, si Viewegh začíná psát deník. Tak vznikla výrazná a podrobná osobní kronika Báječný rok (deník 2005), která vyniká velkým záběrem, stylistickou bravurou, sebestředností i sebeironií, ovšem šokuje především přímočarým uvažovaním a silnou dávkou intimity.

Autobiografická prvotina Martiny Formanové, plná vtipných úvah a bryskních postřehů naznačuje, že nebudeme listovat stránkami milovaného deníčku smáčeného slzami lásky, vzdoru a nenávisti, ale že se nám představí osobnost, která s neobvyklým nadhledem, sebeironií a vtipem dokázala rekapitulovat své životní hledání, tápání, prohry i vítězství. Na jedné straně Martina marnivá, trochu povrchní, snící... o hvězdách. Na druhé straně Martina nejistá, zoufale hledající toho, kdo by jí v životě byl tou pravou oporou. Prostředím pražské bohémy proplula na palubě vlajkové lodi českého showbyznysu. S Karlem Gottem chodila snad ještě déle, než studovala FAMU. Schizofrenie tohoto způsobu života ji stála téměř všechny duševní síly. To si myslela tenkrát. Zač je toho loket, poznala až v Americe. I když ji dnes hvězdnější polovina pletichářského Hollywodu oslovuje důvěrně Martino, je mnohem klidnější. Aby ne. Ke hvězdám svého života už nemusí vzhlížet, je jimi obklopena většinu času…