Psal se rok 1892, když čtenáři po prvé četli románovou prvotinu spisovatele Viléma Mrštíka. Až nešetrnou rukou zahrnovala tehdy veřejnost i kritika chválou knihu, jejíž titul „Pohádka máje` se stal od té doby pojmem. Dnešní čtenář se bude ovšem po právu ptát po příčinách takového ohlasu, po důvodu, pro který mladistvé dílo Viléma Mrštíka o tolik přežilo nejen svého autora, ale také většinu jeho ostatních prací. Nenajde tento důvod v chudém milostném příběhu lehkovážného, povrchního, třeba dobrosrdečného pražského studenta Ríši a nezkaženého, čistého dítěte přírody, dcerky ostrovačického revírníka Helenky, v příběhu, který kdysi tolik dojímal čtenáře. Jenomže děj sám ustoupil v Mrštíkově zpracování do pozadí před autorovým okouzlením půvabným ostrovačickým krajem s hlubokými lesy. Jakoby malířským štětcem zachycuje Mrštík na stránkách Pohádky máje obraz jarní přírody a čtenář je uchvácen touto krásou, pro níž našel slova chvály i kritik, který byl k Mrštíkovu dílu nesmlouvavě přísný. ,,... dobyl z českého slova smyslné síly výtvarné, které v něm sotva tušili jeho předchůdci i vrstevníci.` Tak psal o Pohádce máje F. X. Šalda a tato slova také nejlépe vyjadřují důvod, pro který znovu saháme i my po této knize. |