Jde o pokus napsat SF román tvářící se jako realistická próza, avšak výsledek není příliš vydařený. Svět je změněn dary, které lidstvo získalo od návštěvy štědrých mimozemšťanů. Ačkoliv se zdá, že kontakt s těmito cizinci je prospěšný pro obě strany, autor ukazuje, jak málo chybí k tomu, aby se méně vyvinuté lidstvo dostalo do područí vyspělejší civilizace.

Román o problémech právě dostudovaného inženýra chemie nastupujícího do prvního zaměstnání, jehož představy a plány se střetávají s tvrdou životní realitou.
Román se odehrává v 80. letech 20. století a jeho hrdina se dostává neustále do rozporu nejen se svými spolupracovníky, ale i se svými láskami. Je náruživý čtenář, snílek, který si podle literárních modelů vysnil pracovní a milostné úspěchy a je zaskočen tím, že realita je úlně jiná. Nakonec se rozhodne pro literární dráhu, ale i v tomto případě zjistí, že začátky jsou těžké a úspěch nepřichází na zavolání. Knížka, která má řadu autobiografických rysů, se značnou ironií kritizuje negativní společenské jevy období tzv. normalizace.

Hrdinkou nového románu je opět - jako v řadě předchozích próz - mladá dívka, Martina, jež právě složila úspěšně maturitní zkoušku, ale neuspěla u přijímacích zkoušek na vysokou školu, se rozhoduje o svém dalším životě. Pochází z maloměsta, v němž prožila dosavadní léta, a nesmírně touží navštívit Francii, kde její maminka, v této době již zemřelá, strávila mládí. Děj, časově určený rokem 1967 s retrospektivami do doby válečné, poúnorové i do let padesátých, sleduje v každodenních epizodách život v Martinině rodině, zaujaté především vyděláváním peněz, sleduje i partu dívčiných kamarádů, stereotypní návštěvy kina a diskotéky, z nichž se Martina chce vymanit.
Cesta Martiny do Paříže a pobyt ve francouzské rodině, zprostředkovaný jejím kamarádem, ovšem málem skončí neblaze...

Kniha českého spisovatele Vladimíra Párala Země žen vychází v roce 1987. V kostce řečeno se jedná o antiutopistický román, který zachycuje mechanismus a rozpad nepřirozeného sociálního systému, kde jsou muži drženi v převýchovných táborech a za pomoci represivních prostředků policejního státu od základů tvrdě vedeni k lásce k domácím pracím a k úctě k ženám, kterým mají oddaně sloužit.

Nejtěžší zimní období pro silničáře přichází v polovině února, proto mu říkají s netajenými obavami a respektem, jaký náleží silnému protivníkovi, „valentýnská zima`. Není to však jenom živelní pohroma či přírodní kalamita, je to zároveň prověrka lidí a charakterů. Takovou prověrkou prochází v novém románu Oldřicha Suleře, příznačně nazvaném Valentýnská zima, kolektiv silničářů na jednom okrese. Ty dvě noci a jeden den, kdy zápasí se sněhem a mrazem, aby cesty byly sjízdné, prožívá čtenář spolu se silničáři jako napínavý příběh, plný životní pravdy a dramati čnosti. A protože jde zároveň o tříbení charakterů v nejtěžších podmínkách, představuje nám autorův tomto dějovém rámci profily hlavních postav a jejich zajímavé osudy.

Román z pražského prostředí rozvíjí příběh setkání stárnoucího architekta, autora projektu nové zástaby Žižkov s mladou schopnou novinářkou.

Psychologický román sleduje příběh dvou žen, matky ze ztroskotaného manželství a patnáctileté dcery, jež zavádí s matkou dialog o jejím manželství, střídá ve vztahu k matčině osudu romantické pochopení s odmítáním a chce znát celou pravdu o svém otci.

Spolek svedených a opuštěných — tak se zčásti žertovně, zčásti vážně nazývá skupina žen v malém okresním městě, které přivedly dohromady společné osudy — neúplně fungující rodinný život, manželské či milenecké svazky. Svá traumata a prožitky si sdělují při schůzkách po gymnastickém cvičení, snaží se vzájemně si pomoci ve svých psychických problémech a poskytnout si posilu. Duší spolku je lékařka Jana, pod jejímž zorným úhlem sledujeme nejen tragickou událost — smrt jedné kamarádky —, sevřenou úzkým časovým prostorem několika dnů (s četnými retrospektivami do minulosti), nýbrž i její vlastní problémy. Autor ukazuje složité podmínky, v nichž současné ženy žijí, a to ve všech vrstvách jejich každodenních i osudových prožitků, dává nahlédnout do jejich různorodých profesí i do intimního života.

Úspěšný novinář, vedoucí kulturní rubriky pražského časopisu, napíše a dá do tisku reportáž o oblíbeném poslanci, kterého si váží. Vzápětí zjistí, že fakta, ze kterých při psaní vycházel, neodpovídala pravdě — poslanec se prý ve skutečnosti bezostyšné obohacuje na úkor jiných lidí. Původní verzi reportáže tedy žurnalista Marek stáhne a nahradí ji novou, pravdivou. Vlivem různých intrik je však přesto vytištěna reportáž prwní — a Marek musí zahájit boj za znovunabytí důvěry i u těch nejbližších lidí.

Historický román z třicetileté války, postihující události v Čechách a v kraji poblíž německého města Hof, ztvárňuje osudy postav z rodu Harantů a Černínů a soustřeďuje se zejména na vdovu po Kryštofu Harantovi Annu Salomenu.

Druhý díl románové trilogie Vladimíra Neffa - Prsten Borgiů - přináší po knize Královny nemají nohy další příběhy rytíře Petra Kukaně z Kukaně, syna pražského alchymisty z doby Rudolfa II. Tentokrát se odehrávají v rudolfínské Praze, v renesanční Itálii a také na cařihradském dvoře tureckého sultána a pařížské Bastile. Neohrožený Petr Kukaň opět prochází na své dobrodružné cestě za spasením světa mnoha podiv budícími nebezpečenstvími a protivenstvími, neboť jeho ušlechtilé názory a chvályhodné záměry se znovu tvrdě střetávají s realitou mocenských zájmů v tehdejší Evropě, stojící na prahu třicetileté války. Ze všech nástrah a léček však znovu s pomocí autorova fabulačního mistrovství a jemně ironického nadhledu šťastně vyvázne. Jak tomu bude příště?

Dramatický příběh mladé ženy, která po rozchodu s milovaným mužem zatouží poznat pravdu o svém zmizelém a údajně nehodném otci. Při pátrání, jež vede z Prahy na venkov a pak i do Francie a jež jí přinese svědectví právě opačné, prožívá velké životní dobrodružství a povahově dozrává.

Hrdinu, nadšeného milovníka umění, přivedly náhoda a spletitá osobní situace na místo ředitele divadla. Ve zralých letech, kdy kariéry už končívají, přichází na malou regionální scénu a s přímočarým idealismem amatérů ji chce pozvednout ideově, režijně i herecky. Jeho život tak získává nový impuls a smysl, osobité pojetí tvůrčí práce a snaha, aby se výchovná funkce umění neredukovala na pouhý didaktismus a umělecká aktuálnost na aktualitu, však vystaví hrdinu ostré kritice — a to v situaci, která je povážlivě komplikována jeho milostným vztahem k začínající herečce.

Také próza LETNÍ ČAS je příběhem lidského rozhodování. Postavy této knihy, úspěšný vědecký pracovník Petr Valenta a jeho žena Jiřina, Valentův přítel Karel Randa, jeho bývalá manželka i syn Karel prožívají pod povrchem pravidelného chodu dní napětí a nejistoty, pro které zdánlivě nemají vážnější důvody. Povětšině nalézají spolehlivé životní zázemí v zaměstnání, kde se mohou opřít o svou práci, složitější jsou pro ně jejich osobní postoje a vzájemné vztahy, kde pociťují nutnost ujasnit si sebe sama a své perspektivy. Dříve či později však zjišťují souvislost jednoho s druhým, neboť člověk naší doby je nedělitelný.

Nový psychologický román známého moravského autora nás zavádí do městečka Čadice na úpatí Českomoravské vysočiny. Do městečka, kde život plynul zvolna jako řeka Dyje, protékající za jeho domy. Čtyřicátá léta však do poklidu kavárenských partiček a milostných dobrodružství jeho obyvatel vnesla dramatické a vzrušující události.
Štěpánův román nemá jednoho hlavního hrdinu. V popředí stojí výrazné postavy místního dění, barvité figurky i směšné a politováníhodné postavičky. Příběhy se rozvíjejí nenápadně - zápletky se zauzlují, rozmíšky stupňují, milostné avantýry nad ránem hořknou. Navíc vším prolíná teplý a lyrický hlas prosté maminky, žijící na pozadí dramatu, které otřásá světem, svůj život pro muže, pro syna, pro budoucnost. Román Ludvíka Štěpána A jinak se pluje po moři je barvitým obrazem nejen doby, ale i plného života jako takového.

Kdo je Pavel Louda? Vědec, režisér, spisovatel, malíř? Nebo snad poslušný syn, starostlivý otec, obětavý milenec? Kdo maluje tajemný obraz v jeho domě, kdo odcizí rukopis pamětí, odkud se vzal podivný černý kocour, kam zmizel dědeček? A kdo je vlastně šokmistr? To jsou otázky, které zodpovídá Rážův nový tragikomický román z pražského uměleckého prostředí, převážně z filmových ateliérů. V dynamické zkratce zachycuje život jednoho protekčního synáčka, jemuž se laskavá otcovská péče léty mění v břemeno, pod kterým klesá hloub a hloub jak v práci, tak v rodinném životě. Poutavý příběh, nabitý groteskními situacemi i záhadami, je přes svůj humor vážnou sondou do lidských vztahů. Ironický vypravěč v něm nezapře moralistu, který prokazuje zaujetí pro současnost a bezpečnou znalost prostředí i lidí, o nichž
píše.

Náměty ke knížkám Marie Kubátové jsou vždycky spojeny se zcela konkrétními projevy lidského života a mezilidských vztahů. Tak je tomu i v autorčině nové próze, příběhu o tom, jak je pro člověka těžké překročit hranici mezi tzv. produktivním a důchodovým věkem. Jeho protagonisty jsou manželé Roubíčkovi, kteří odcházejí do důchodu po letech činorodé práce v krkonošské zotavovně a novou náplň života hledají v novém prostředí, na chalupě v malé vesnici u Neumětel. Ukáže se však, že to není tak jednoduché. V řadě vážných i humorných příhod autorka s velkým pochopením a citovým zaujetím odkrývá hluboce lidské problémy, které před jejími hrdiny vyvstávají. Adaptace Roubíčkových na velkou životní změnu se totiž neuskutečňuje ve společenském vakuu, na pořad dne přichází zejména složitá otázka vztahu stárnoucích rodičů a dospělých dětí, svou roli rovněž sehrává Roubíčkova alkoholická minulost. Kromě členů rodiny Roubíčkových vystupuje v novele Jak překročit Rubikon několik dalších výborně charakterizovaných postav, které obohacují motivickou škálu příběhu plného prosté člověčiny, moudře vyjadřujícího nejen pasíva, ale i aktiva života za hranicí důchodu.

Román na základě historické literatury a pramenů zachycuje aktivitu Charloty Marie Amélie, manželky rakouského arcivévody Maxmiliána a od r. 1864, když byl Maxmilián na popud Napoleona III. jmenován mexickým císařem, císařovny mexické v dramatu mexického císařství, kdy Charlota v době nepříznivého vojenského obratu jede vyjednávat do Paříže a do Říma, zatímco její manžel je po vítězství Juárézově r. 1867 zastřelen. Román s řadou historických postav, o němž autor říká, že se v něm snažil vyhnout dobrodružným hypotézám.

Novela Názory na vraždu je tragikomickým příběhem s polodetektivní zápletkou. Odehrává se na malém českém městě, kde zdánlivě všichni všechno vědí, ale to nejdůležitější jim přitom uniká. Záminkou k nahlédnutí do života maloměšťáka je autorovi vražda mladé učitelky, k níž každý z protagonistů vyjadřuje svůj názor, aby tak bezděky odkryl především sám sebe.
Na malém prostoru dokázal Viewegh mistrně propojit detektivní napětí s parodií, jíž neunikne nikdo z obyvatel městečka, ba ani sám spisovatel.

Hrdinou románu o osudech mladých techniků v moderní cihelně je osmadvacetiletý středoškolák, který se po rozchodu s dívkou snaží zapomenout v intenzívní práci na novém pracovišti a přitom se dostává do nové citové krize a do tragického pracovního sporu s nepoctivým vedoucím výroby.