Zápisky kapitána Störa. Brilantní zpověď muže, kapitána nákladní lodi, který propadne pocitu, že ho jeho mladá a věčně osamělá žena podvádí. Rozjímá o ženské nevěře, o vztazích mezi mužem a ženou a o vztazích mezi lidmi vůbec. Půvab knihy spočívá v sebeironii, s jakou hrdina líčí tyranizování rozmarné ženy, krerou nade vše miluje.

V tomto vydání vycházejí tři Dürrenmattovy romány:
Soudce a jeho kat ( Der Richter und sein Henker ), Podezření (Der Verdacht) a Slib (Das Versprechen) v překladu Jaromíra Povejšila. Dürrenmatt ve všech třech románech výrazně překročil rámec detektivky a spíše se věnoval svým postavám, jejich motivům a filozofii jejich konání a nezapřel svou pověst světového dramatika – rozvíjí před námi napínavá kriminální dramata s hlubokým filozofickým podtextem. O jejich kvalitě svědčí mimo jiné i skutečnost, že podle námětů dvou z nich vznikly neméně úspěšné filmy.

Vlasatec pátý, jenž zotročí stát, zotročí stát proti své vůli. Hlupák to bude, jímž zhrdají všichni. Bude mít vlasů bohatou kštici. Římu dá vodu a na zimu chleba. Zemře pak rukou své ženy neženy ve prospěch svého syna nesyna…
Pravila prastará sibylská věštba, již pro její zlověstnost sice už císař Augustus nezařadil do oficiálních římských sbírek proroctví, jež se však přesto splnila. Pátý římský císař Claudius se stal vládcem z donucení, proti svému republikánskému přesvědčení. A tak se alespoň snažil panovat moudře a spravedlivě – samozřejmě v mezích dobového pojetí spravedlnosti –, napravovat státní aparát, zkorumpovaný senát a soudnictví, vymycovat zlořády, dbát o veřejný blahobyt – a leccos se mu dařilo, jeho bystrost a důvtip se osvědčily i ve vojenské strategii, například při tažení proti Británii. Méně už se Claudiovi dařilo v osobním životě, nakonec ho zradili i ti, jimž nejvíc věřil: jeho dlouholetý přítel, židovský král Herodes Agrippa, a jeho nejmilovanější manželka, krásná Messalina. Zavražděním Claudia v roce 54 našeho letopočtu, jímž se uvolnil trůn pro nového císaře, Claudiova adoptivního syna Nerona, uzavírá Graves druhou knihu svého románu – fiktivního Claudiova vlastního životopisu.

Generační román je lokalizovaný do autorovy rodné Auvergne a líčí tedy prostředí, které autor důvěrně zná a do detailů přesně zachycuje.
Na tomto pozadí vypráví historii tří generací auvergneských řezníků, lidí nesložitých a nepříliš vzdělaných, zato pracovitých, citlivých a dobrých, do jejichž osudů zasahují světové události a mění jejich život drastickým způsobem. Na poměrně malé ploše zpřítomňuje autor celé půlstoletí moderních francouzských dějin a prostřednictvím svých hrdinů zaujímá jednoznačný a nesmlouvavý postoj jak ke dvěma světovým válkám, tak i k poválečnému pokusu Francie o potlačení alžírského národně osvobozeneckého boje.

V románě Kdo jinému jámu kopá zpracoval Simenon údajně skutečnou událost, která svými kořeny sahá do počátku století, ale její soudní dohra a skandál „causy Ferchaux“ ve Francii spadají do let třicátých.
Nepopsal vzestup firmy bratří Ferchauxových. Zaujal ho až jejich napohled nesmyslný pád a konec celé historie, daný mimo jiné i společenským rozdílem obou bratří: starší prožil vlastně větší část života v africkém pralese, kdežto mladší vedl obchody v Paříži a jeho život nabyl společenského lesku milionáře. Sleduje ve svém románě toho staršího, muže z buše, bezohledného, dravého. První „obraz“ se odehrává v Normandii, kde starší Ferchaux po vypuknutí aféry hrozí, útočí a snaží se kompromitovat veřejné činitele. Není ochoten ke kompromisu, který by aféru uhladil. A tak se stane nepřítelem číslo jedna a je na něj vydán zatykač. Prchá do Jižní Ameriky, kde se s ním setkáváme v obraze číslo dvě. Zde jde již o nemocného starce. Svou při nevyhrál, ale bojuje dál. Aby nebyl sám, vzal s sebou z Francie jako tajemníka chorobně ctižádostivého slabocha, toužícího po bohatství a snadném životě. Stejně dravého, jako byl kdysi sám.
Simenon nepostupuje tak, aby vytvářel napětí dějové, ale sugestivním, přestože statickým způsobem je stejně vytváří. Kniha Kdo jinému jámu kopá patří mezi nejlepší Simenonovy psychologické romány bez detektiva.

Mircea Eliade: Slečna Kristýna (Domnisoara Christina) – přeložil J. Našinec, Vasile Voiculescu: Šakuntala (Sakuntala) – přeložil J. Našinec, Alexandru Philippide: V objetí mrtvého (Imbratisarea mortului) – přeložila M. Kavková, Cezar Petrescu: Guynemerův skutečný konec (Adevarata moarte a lui Guynemer) – přeložila M. Kavková, Horia Pǎ,traşcu: Rekonstrukce (Reconstituirea) – přeložila J. Lukešová.

Jedno ze stěžejních děl významného polského prozaika, který spojoval ve svém díle rysy symbolismu a naturalismu s lyrickými prvky. Hlavní postava románu, inteligentní krasavice Eva se v boji o svou lásku a v jejím hledání dopouští zločinu. Příčinou jsou rozpory a nespravedlnost současné společnosti.