Vladimír Kozlík v „Hovorech“ představuje prostřednictvím fotografií svůj vztah k myšlení a poezii Chan-Šana, čínského básníka z přelomu 8. a 9. století našeho letopočtu, jemuž jsou připisovány slavné verše reflexivní lyriky, psané na zdi venkovských stavení, klášterů i na stěny skal a balvany v čínském pohoří Tchien-tchaj. Verše z čínských originálů přeložila Marta Ryšavá.

Kniha Pavla Tigrida vyšla poprvé v exilovém nakladatelství INDEX v roce 1974. Autor v ní mapuje jednak československou politickou emigraci po únoru 1948, její vznik, složení a aktivity, jednak emigraci po srpnu 1968. Uvažuje také o praktických politických vyhlídkách naší emigrace – vyhlídkách, které se naplnily patnáct let po napsání knihy.

Román významného maďarského spisovatele a někdejšího disidenta zachycuje na osudech hlavního hrdiny a jeho rodiny pohnuté události maďarských dějin 20. století.
Vyšlo s pomocí Nadace Charty 77.

Kniha úspešného podnikateľa určená pre podnikateľov a vedúcich pracovníkov.

Praktická kniha poskytující rady nejen řídícím pracovníkům. Druhé doplněné vydání.

Kultútrno-politická revue.

Revue PROSTOR je prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Rozsáhlá práce známého a všeobecně uznávaného německého historika, který se mj. specializuje na česko-německé vztahy ve 20. století, zachycuje kompletní dějiny tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Autor na základě podrobného studia jak českých, tak německých pramenů podává faktograficky pohatou syntézu německé okupační politiky, české kolaborace a odboje, jakož i všech stránek veřejného života v Čechách a na Moravě v letech 1939-1945. Monografický charakter práce, jakož i šíře a hloubka zpracování dané tematiky nemá obdoby v české ani německé literatuře. Pro svou mimořádnou objektivitu je ceněna německými i českými historiky a jako základní dílo zůstává dodnes nepřekonána.

Ve čtyřech příbězích jsou ilustrovány vnitřní obtíže lidí vracejících se do rodné země.
Ačkoli autor v příbězích zpracovává téma návratu ze čtyř různých pohledů, hlavním tématem je vyrovnání se s emigrací. Příběh Polynésana Tatiha, který knihu uvozuje, je poměrně samostatný, v dalších autor předkládá prostřednictvím svých hrdinů pohled na Čechy, respektive Pražany, z vnějšku, očima lidí, kteří se zde buď nenarodili, nebo zde alespoň delší čas nežili či žít nadále ani nechtějí. V jejich vnitřním, zevšeobecňujícím pohledu jsou pak lidé, kteří zde zůstali,`přečkali` zlé časy a žijí, přes všechnu svou pitoresknost, poněkud beztvaré, šedé, sobecké a všeobecně nehezké stádo, z něhož oni, výjimeční a osamělí, se samozřejmě vymezují. Nalézt cestu z ulity výlučnosti - společenské i jazykové - a vyřešit tak své životy však nejsou schopni. Autor se vypisuje z vlastního traumatu a vrací se k tématu některých svých dřívějších textů - hledání životní i jazykové identity vykořeněného člověka.

Phdr. Milena Nyklová-Veselá vystudovala bohemistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracovala jako nakladatelská redaktorka a kromě toho překládala a publikovala v novinách i v časopisech, především recenze a rozhovory. Zabývá se českou židovskou literaturou, zejména Jiřím Weilem, Egonem Hostovským a Karlem Poláčkem. Je utorkou knížky "Lidská komedie Marie Kubátové" (1977) a doposud nepublikovaného rozhovoru s Evou Kantůrkovou.
Kniha byla napsána na popud spisovatelky Evy Kantůrkové.
Ledereova práce, která vznikala v letech 1975-1976 vypovídala o atmosféře normalizace a vyšla nejprve v samizdatové edici Petlice v roce 1978 a rok později v Německu pod názvem "České rozhovory Jiřího Lederera."

Milena Nyklová tak navázala na knihu rozhovory po "dvaceti pěti letech". Zkoumá v nich, jak se toto čtvrtstoletí otisklo v práci i v životě zpovídaných autorů, a vlastně nejen jich. Z tehdejšího podzemí se dostali na výsluní, někteří emigrovali (Gruša, Kohout, Landovský, Chudožilov), jiní¨změnili povolání i styl života (především Karol Sidon), ale většina z nich pořád píše. Kniha Mileny Nyklové tak obsahuje příspěvek Václava Havla a rozhovory s Pavlem Kohoutem, Miroslavem Zikmundem, Evou Kantůrkovou a mnoha dalšími ososbnostmi literatury, doplňuje portréty jednotlivých osobností, jejichž autorem je fotograf Pavel Štecha.

Každá doba si žádá své hrdiny, kterým se za jejich odvážné a obětavé činy dostane věčné slávy. Robertu Mohwinkelovi, mladíkovi vyrůstajícímu v prostých poměrech, jehož příběh vypráví jeden z nejčtenějších německých autorů současnosti, je však hrdinství dokonale cizí. Všechny nástrahy osudu počínaje rodičovskými nároky přes nacifikaci Německa a válečný chaos až po období hospodářského zázraku Mohwinkel nepřežívá díky odvaze a charakterovým kvalitám, nýbrž díky schopnosti vcítit se do pravidel „vyšších instancí“, představovaných nadřízenými v práci stejně jako režimem státní moci.

`Škandalózny` príbeh sexuálneho vzťahu pätnásťročného gymnazistu a zrelej, vyše tridsaťročnej ženy, ktorá neskôr stojí pred súdnym tribunálom obžalovaná z najťažších zločinov. Mala ich spáchať na sklonku druhej svetovej vojny ako dozorkyňa v koncentračnom tábore, teda ešte pred známosťou s nedospelým rozprávačom.

Spojenie `chlapčenskej nevinnosti` a tragickej životnej skúsenosti v ľúbostnom vzťahu je nečakaným a neželaným, ale na druhej strane aj osudovým mostom medzi zločinmi minulosti a prítomnosťou, v ktorej a ktorou žijeme.

Autor je známý širší veřejnosti především jako publicista a přední politický komentátor. Nyní předstupuje před čtenáře v odlišné roli - jako člověk tázající se po věcech víry, po Bohu a smyslu života, tedy po něčem, co je v naší kultuře považováno za výsostně osobní, neveřejné, ba intimní. Komárek se záměrně nepokouší o teologický traktát ani o nějaké teoreticko- filozofi cké pojednání. O Bohu, víře, církvi a tzv. posledních věcech člověka, tj. smrti a umírání, posmrtném životě, peklu a ráji, píše jako o něčem vnitřně naléhavém a osobně prožívaném. Jeho metodou je přirozená logika, respektive `zdravý selský rozum`, a zajímají ho jen takové otázky a odpovědi, které mají nějaký živý smysl pro člověka, a nikoli pro teoretické disputace. Netváří se přitom, že zná všechny odpovědi - naopak mnohokrát říká `možná`, `pravděpodobně`, `nevím`. Autorovy úvahy mohou být pro mnohé - jak věřící, tak nevěřící - pohoršující a pobuřující. Opravdu nic mu není takříkajíc svaté, avšak jeho provokativnost v tomto případě není prvoplánová. Vyplývá spíše z upřímnosti a bezpředsudečnosti, s níž k tématu přistupuje. Proto také jeho knížka se čtenářem `hovoří` - je otevřeným dialogem o nejpodstatnějších věcech lidského života, jeho smyslu, víře, smrti a nesmrtelnosti.

Kniha je souborem příběhů, vzpomínek a esejistických črt, které čerpají z životních i profesních zkušeností autora. Rudolf Roden (nar. 1923) je pražský rodák, který společně se svou ženou Evou přežil Terezín i vyhlazovací tábor v Osvětimi. Po komunistickém převratu roku 1948 se mu podařilo i s manželkou uprchnout a usídlit se v Kanadě. Zde dostudoval medicínu, věnoval se lékařskému povolání a později začal provozovat soukromou psychiatrickou praxi v Montrealu, které se věnuje dodnes. Společně se svou ženou vydali svědectví o svém takřka neuvěřitelném životním příběhu v době holocaustu, které česky vyšlo v roce 2007 pod názvem Životy ve vypůjčeném čase. Ve své nové knize se Rudolf Roden neobrací jen do minulosti, nýbrž vtipně a s nadhledem glosuje i mnohé jevy naší současnosti. Jeho texty se vyznačují originalitou, humorem a tím, čemu říkáme „zdravý selský rozum“. Podávají zprávu o lidské vitalitě, nezlomnosti a – navzdory všem zažitým hrůzám – o šťastném životě.