` Bez krále českého není boje žádného!` Tato věta se ozývala ve všech zemích Evropy v první polovině 14. století, a dlužno říci, že to byla svatá pravda. Skutečně velmi svérázný panovník. Král, který neuměl ani pořádně česky. Král, jehož srdce Čechám nikdy nenáleželo. Král, který si znesvářil šlechtu, který se příšerně zadlužil a uvrhl zemi do zmatků, Který lehkomyslně rozhazoval korunní jmění a statky, a když mu chyběly peníze, nechal z nouze zastavit i královskou korunu a korunovační klenoty. Nedobrý správce své země, nedobrý manžel, příliš krutý otec.

Román o svatém Václavovi asi 907 – 28. září 935 který byl český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země a symbol české státnosti. Byl vychováván svou babičkou svatou Ludmilou a vzdělával se v Písmu (svatém) a v písmu (psaném) na Budči. Jako kníže, po porážce saským králem Jindřichem Ptáčníkem, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil chrám sv. Víta, hlavní kostel knížectví. Byl zavražděn ve (Staré) Boleslavi, sídle svého bratra Boleslava, který díky tomu převzal vládu. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou zbožnost (vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic a model ap.) a posmrtné zázraky.